Rozhovor s Alexandrem Juvčenkem

09.08.2012 08:54

Alexandr Juvčenko měl 26. dubna 1986 noční směnu na bloku 4 černobylské atomové elektrárny. Patří k několika málo šťastným, kteří onu osudnou noc přežili. Prodělal mnoho operací a dodnes trpí nevyléčitelnou nemocí z ozáření.

Jak jste se dostal pracovat do Černobylu?
Vybral jsem si to. Byla to jedna z nejlepších elektráren v bývalém Sovětském svazu, bydlení na krásném místě, a byl jsem zde na praxi při svém studiu. A také mi nabídli dobré peníze. Být jaderným inženýrem bylo v té době velmi prestižní, dnes lidé chtějí být spíš byznysmani nebo právníci.

Co jste dělal v době výbuchu?
Měl jsem noční směnu. Když jsem přišel do práce, zjistil jsem, že test, který se měl dělat ve dne byl přesunut na večer. Reaktor byl (powered down) a tak jsme ho měli jen hlídat, jak se ochlazuje. To je velmi nenáročná práce. Myslel jsem, že to bude docela klidná noc.

Co jste právě dělal, když došlo k výbuchu?
Byl jsem v kanceláři a probíral s kolegou nějaké dokumenty a schémata.

Co se stalo?
Nejprve nebyl výbuch, ale zemetřesení. Výbuch přišel po dvou, třech sekundách. Dveře kanceláře se vyvalily. Připomínalo to demolici starých domů, všude strašná spousta prachu, ale teké páry. Byl to mohutný nápor vlhkého prachu a páry. Všechno se třáslo a věci padaly na zem. Pak zhaslo světlo. Naše první myšlenky byly na to, kde se ukrýt. Utekli jsme do transportní chodbičky, kde bylo místo se sníženým stropem. Stáli jsme tam a okolo nás se všechno bořilo.

Co jste si mysleli, že se děje?
Když jsem uslyšel dunění, myslel jsem, že na nás něco spadlo. Pak jsem nevěděl. Možná začala válka.

Napadlo vás, že to mohl být reaktor?
Vůbec by mě nenapadlo si to dávat do souvislosti s reaktorem. Před tím, než se to stalo, nebyly žádné vibrace, ani zvuky ani žádné jiné příznaky, že je něco v nepořádku. Byli jsme připraveni na různé krizové situace. Jako inženýři jsme byli školeni v tom, co se může a nemůže s reaktorem stát a co se může porouchat. Byli jsme připraveni na oheň a jiné věci, ale na tohle jsme připraveni nebyli. Mysleli jsme, že bezpečnostní opatření jsou spolehlivá a že když stisknete nouzové tlačítko, jak to v onu noc kolega Leonid Toptunov udělal, že se zasunou regulační tyče a vše se zastaví, jak by člověk očekával. Ale tak to, bohužel, nebylo. Lidé dělají chyby, ale my jsme mysleli, že bezpečnostní opatření to zachrání. Prostě jsme věřili návodu k obsluze.

Co jste dělal po explozi?
Vrátil jsem se do kanceláře a volal na řídící sál, co se děje, ale telefon byl hluchý. Najednou zazvonil telefon z 3. bloku. Dostal jsem příkaz přinést nosítka. Popadl jsem je a utíkal. Cestou jsem potkal kolegu, který byl blíž k výbuchu. Nepoznal jsem ho. Měl černé šaty a tvář znetvořenou, protože byl celý od horké vody. Poznal jsem ho po hlase. Poslal mne na místo exploze, kde byli ranění. Měl o ně starost, tak jsem vzal baterku a utíkal hledat kolegy poblížvelkých chladících nádrží.

A našel jste?
Doběhl jsem tam, kde jsem očekával, že bude, ale všude byly jen ruiny. Našel jsem ho na druhé straně, podařilo se mu odplazit pryč. Vypadal stejně: mokrý,špinavý a vážně popálený. Stál a celý se třásl v těžkém šoku. Posílal mne tam, kde došlo k výbuchu, kde byl i kolega Valerja Chotěmčuk. Ale on nemohl vidět,že tím směrem nic není. Jen prázdný prostor.

Co bylo dál?
Spatřil jsem Jurije Treguba, kterého poslal Djatlov, zástupce hlavního inženýra, z řídícího sálu bloku 4, aby manuálně pustil do reaktoru havarijní tlakovanou vodu, která ho zaplaví. S vědomím, že to sám nezvládne, jsem nasměroval raněného kolegu k místu, kde se mu dostane pomoci a šel s Tregubem pustit chladící vodu.

A podařilo se?
Nedostali jsme se ke kohoutům. Nádrže byly v hale vedle reaktoru a vedly k nim dvoje dveře. Ty první nešly otevřít kvůli závalu a zdeformovaným zdím a tak jsme šli o pár pater níže k těm druhým dveřím. Byli jsme ve vodě po kolena. Dveře otevřít nešly, ale viděli jsme škvírou jen samé ruiny. Nádrže se vypařily. Byla jen zeď a dveře doleva. Zírali jsme do prázdného prostoru.

Obrazně řečeno?
Vyběhli jsme ven podívat se, co se vlastně stalo. Byl to strašný pohled. Co se dalo, bylo zničeno. Chladící systém totálně v prdeli ... Pravá strana reaktorového sálu úplně v prdeli ... jen nalevo čouhaly nějaký trubky. Došlo mi, že Choděmčuk musí být mrtev. Místo, kde měl být, bylo v ruinách. Obrovskáčerpadla sice stála, ale všude okolo jen rumiště. Musel tam být někde pod tím pohřben. Z místa, kde jsme stáli, bylo vidět veliký paprsek světla z reaktoru do nekonečna nad ním. Bylo to jako laser. Vznikalo to ionizací vzduchu. Bylo to světle modré a vypadalo to nádherně. Pár sekund jsem se na to díval. Kdybych tam stál pár minut, asi bych pravděpodobně zemřel na místě, protože úroveň gama záření, neutornů a všeho ostatního, co se dralo ven, byla obrovská. Ale Tregub mne zatáhl za roh. Byl starší a zkušenější.

Co jste dělali potom?
Utíkali jsme na řídící sál bloku 4, ale jsme narazili na tři pracovníky, které poslal Datlov do reaktorové haly ručně zasunout řídící tyče. Tregub pokračoval do řídícího sálu bloku 4 ohlásit, co jsme viděli, a já šel s nimi zasunout ty tyče. Říkal jsem jim, že ten příkaz, co dostali, nemá smysl, poněvadž žádný reaktorový sál už není a je velmi nepravděpodobné, že budou nějaké řídící tyče.Řekli mi na to, že jsem to viděl jen zespod a že se půjdou přesvědčit svrchu.

Uvědomovali jste si, jak nebezpečné to bylo?
Ano.

Co se stalo potom když jste přišli do reaktorového sálu?
Vyšplhali jsme na římsu, ale bylo tam málo místa. Protože jsem šel poslední, zůstal jsem držet dveře. Půjčil jsem jim baterku a poslouchal, co říkali, kdyžvešli dovnitř a hleděli do chřtánu jaderného vulkánu. Nakonec uznali, že tam nic nenadělají a že musí rychle pryč.

Co se potom stalo těm třem?
Zemřeli velmi náhle. Ta zeď a dveře mi zachránily život. Dostal jsem vysokou dávku, když jsem ty dveře držel. Museli jsme udělat všechno, co bylo potřeba. A nejhorší byl pocit, že nebylo nic, co by se mělo dělat ... ???

Kdy se vám udělalo špatně?
Asi ve tři hodiny, hodinu a půl po výbuchu.

Jak jste se cítil?
Začal jsem se cítit nemocně. I když jsem věděl, že první příznaky nemoci z ozáření jsou nevolnost a zvracení, přemýšlel jsem, jestli jsem nesnědl něcošpatného. Na ty nejhorší věci jsem chtěl nemyslet. Půl hodiny po výbuchu jsem potkal člověka s dozimetrem. Měl ochranný oblek, takže jsem nepoznal, kdo to je. Zeptal jsem se ho na stav. Ukázal mi přístroj - ručička šla za roh. To měvyděsilo. Nedalo se říct, jaká je úroveň radiace, ale určitě byla hodně veliká. Do místní nemocnice jsem nastoupil v 5 ráno, večer nás vezli do Moskvy.

Myslel jste, že tam umřete?
Nejhorší bylo tam ležet a slyšet jak jeden po druhém umírají. Čekal jsem, kdy přijdu na řadu. Nejsem věřící člověk a neznám žádné modlitby, ale tenkrát jsem se každý večer modlil, abych se ráno zase probudil.

Jak vás léčili?
Byla to velmi intenzivní, náročná léčba na kterou jste museli být silní. Neustále mi měnili krevní plazmu. Pár měsíců jsem žil z cizí krve. Potom se objevily nádory z radiace. Měl jsem mnoho popálenin. Za pár měsíců to užvypadalo, že budu žít. Tělo si začalo vytvářet potřebné látky samo. Už jsem nepotřeboval transfúze. Ale pořád jsem byl nadopovaný morfiem. Moje žena Natašaříkala, že jsem ztratil hodně tělesné váhy a vypadal jako umírající. Říkala, že jsem mluvil pomalu a tiše, ale zachoval si čistou hlavu. Rozuměl jsem, co se děje.

Co vám dávalo sílu žít?
Dobře mě léčili a byl jsem přirozeně silný a zdravý. Vždyť mi bylo 24 let.

Stále fyzicky trpíte?
Musím mít transplantace kůže a pořád se mi objevují nádory. Bez těch spálenin by to ale nebylo tak zlé.

Jak si vás lidé v Rusku váží?
O tom nechci mluvit. Nechci, aby to lidé věděli. Dostal jsem dvě medaile, jednu za hrdinství v onu noc a druhou 10 let poté, ale to dostal každý. Snažím se žít obyčejný život. Moji sousedé to o mě nevědí. (There is a stigma attached to it.)

Vrátil jste se někdy do Černobylu?
Jednou, když ho v prosinci 2000 vypínali. Byl jsem pozván jako speciální host. Procházeli jsme 3. blok, který je přesnou kopií toho, co vybuchl. Necítil jsem se dobře. Kolena se mi rozklepala, když jsem stál na vrchu reaktoru.

Co si myslíte o jaderné energii?
Nemám s tím problém, pokud se je bezpečnost nadřazena ostatním faktorům, jako jsou peníze a cokoliv jiného. Pokud zůstane bezpečnost číslem jedna při plánování, stavbě a provozu elektrárny, pak je to správně.

zdroj: http://pavrda.cz/cernobyl/prezil.html

Zpět