Svědectví Viktora G. Smagina

09.08.2012 08:59

Měl jsem střídat Akimova 26. dubna v 8:00 ráno. Spal jsem tvrdě, výbuchy neslyšel, probudil se v sedm ráno a šel si na balkón zakouřit. Ze 14. patra byl dobrý výhled na elektrárnu. Když jsem pohlédl v tu stranu, spatřil jsem centrální sál svého rodného 4. bloku rozbourán. Nad blokem oheň a dým. Bylo mi jasné, že je to vážné a šel k telefonu zavolat na řídící sál. Ale KGB už telefony odstřihla, aby zabránila úniku informací. Sebral jsem se k odchodu. Nařídil ženě zavřít a utěsnit dveře a okna, děti nepouštět ven a zůstat doma, dokud se nevrátím.

Vyběhl jsem na ulici k zastávce autobusu. Nejel. Dřív přijel "Rafik". Nabídl, že mne odveze ne k vrátnici ABK-2, jako obvykle, ale k ABK-1 na prvním bloku.

Dojeli jsme k ABK-1. Tam už bylo všechno obsazené milicí. Nechtěli nás pustit dovnitř. Ukázal jsem průkaz vedoucího operativního personálu a i když dost neochotně, mne pustili dovnitř.

U ABK-1 jsem potkal Brjuchanovy zástupce V.I.Gundara a I.N.Carenko ubírající se do bunkru. Vyzvali mne:

"Jdi, Víťo, na řídící sál 4. bloku a vystřídej Babičeva. Vystřídal Akimova v šest ráno, určitě už nachytal dost ... Nezapomeň se převléct ve "skleníku" (tak jsme říkali konferenčnímu sálu) ..."

Radši se převleču tady, došlo mi, na ABK-2 je radiace.

Vylezl jsem do "skleníku". Tam byla spousta oblečení: kombinézy, čepce, dozimetrické lísty. Jak jsem se převlékal, spatřil jsem skrz sklo genrála MVD (byl to zástupce ministra vnitra Ukrajinské SSR, G.V.Berdov), který prošel do kanceláře Brjuchanova.

Rychle jsem se převlékal bez nejmenšího tušení, že se z bloku vrátím rovnou do nemocnice silně ozářen dózou 280 rad. V rychlosti jsem si vzal ochranný kostým, "bachyly", čepec, lístek na 200 rad a vyběhl do dlouhé chodby deaeratoní etažerky (nejdelší chodby skrz všechny 4 bloky) ke 4. bloku. V místě, kde se nacházel centrální počítač "Skála" byla provalená zeď, tekla voda a pářilo se. Nakoukl jsem do místnosti. Ze stropu tekla na skříně počítačové techniky voda. To jsem ještě nevěděl, že ta voda je silně radioaktivní. V místnosti nikdo nebyl. Juru Badajeva už zjevně odvezli. Šel jsem dál. Nahlédl do sálu dozimetrie. Tam už hospodařil zástupce náčelníka služby RB - radiační bezpečnosti - Krasnožon. Gorbačenko už nebyl. A měl být. Také jeho zodvezli nebo někde chodil po bloku. S Krasnožonem byl na sále také náčelník noční dozimetrické směny Samojlenko. Hádali se. Zaposlouchal jsem se a vyrozuměl, že nejsou schopni určit velikost radiace. Samojlenko trval na tom, že je radiace ohromná, ale Krasnožon tvrdil, že lze pracovat 5 hodin, než člověk získá dávku 25 BER
"Jak dlouhou se tu může pracovat?", zavolal jsem na ně a přerušil hádku.
"Je tu 1000 mikrorentgenů za sekundu, to je 3,6 rentgenu za hodinu, takže 25 BER nachytáš za 5 hodin práce!"
"To jsou všechno spekulace", vložil se do řeči Samojlenko. Krasnožon zbělal.
"Cože? To nemáte pořádný dozimetr?", žasl jsem.
"Měli jsme jeden ve skladu", odpověděl Krasnožon, "ale ten je zavalen troskami. Takovou havárii nikdo z náčelníků nečekal ..."
"A vy jste co, chlapi?", pomyslel jsem si a šel dál.

Všechna okna na chodbě byla vytlučená výbuchem. Silně zapáchalo ozónem. Organizmus pociťoval silnou radiaci. A to se říká, že pro to nemáme smyslové orgány. V hrudi jsem pocítil nepříjemný pocit: spontální pocit paniky a strachu. No, držel jsem se. Venku už bylo světlo, takže zával byl vidět dobře. Asfalt okolo byl posypán něčím černým. Podíval jsem se pozorně - vždyť to je grafit z reaktoru! To snad ne! Bylo mi jasné, že s reaktorem je to zlé. To jsem ale ještě věděl hodně málo.

Vešel jsem do řídícího sálu. Byl zde V.N.Babičev a zástupce hlavního inženýra po vědecké stránce M.A.Ljutov. Seděl za stolem náčelníka směny bloku.

Oznámil jsem Babičevovi, že jsem ho přišel vystřídat. Bylo 7 hodin a 40 minut ráno. Řekl, že nastoupil před hodinou a půl a cítí se normálně. V takových případech je příchozí směna podřízena stávající směně.

"Akimov s Toptunovem jsou ještě na bloku", řekl, "otvírají ventily na trase vodního napájení reaktoru v místnosti 712 na značce 27. Pomáhají jim starší inženýr - mechanik z první skupiny Něchajev, starší inženýr provozu reaktorové čety první skupiny Uskov a zástupce náčelníka reaktorové čety první skupiny Orlov. Jdi, Viktore, a vystřídej je. Už mají určitě dost ..."

Zástupce hlavního inženýra po vědecké stránce Ljutov seděl, držel se za hlavu a tupě prohlásil: "Řekněte mi, chlapi, teplotu grafitu v reaktoru a já vám všechno objasním ..."
"O jakém grafitu mluvíte, Michaile Alexejeviči?", podivil jsem se, "vždyť se válí všude kolem. Jděte se podívat, venku už je světlo. Viděl jsem ho na vlastní oči"
"Cože? Co jsi viděl?", zpetal se vystrašeně a nedůvěřivě Ljutov.
"Pojďte se podívat", vyzval jsem je.
Vyšli jsme na chodbu a pak do místnosti záložního řídícího pultu, která byla blíže k závalu. Také tam byla vytlučená okna, sklo křupalo pod nohama. Vzduch byl nasycen dlouhožijícími radionuklidy. Od závalu svítilo záření gama s intenzitou patnáct tisíc rentgenů za hodinu. To jsem tenkrát nevěděl.
"Podívejte se", řekl jsem Ljutovovi, "okolo je černo od grafitu".
"To myslíte vážně, že je to grafit z reaktoru?", nevěřil svojim očím Ljutov.
"A co by to jinak bylo?", sám jsem nechtěl věřit tomu, co vidím. Už jsem poznal, jak kvůli lži zbytečně umírají lidé, je načase podívat se pravdě do očí. Vytrvale jsem přesvědčoval Ljutova:
"Podívejte se, vždyť to jsou grafitové bloky. Jasně je vidět blok se samečkem (výstupkem) a samičkou (důlkem), uprostřed díra technologického kanálu. Vy to nevidíte?"
"Vidím. No, jesti je tohle reaktorový grafit ...", nedokončil větu.
Tahle slepota lidí mě vždycky doháněla k šílenství.
"A co si myslíte, že by to jinak bylo?", začínal jsem řvát na náčelníka.
"Kolik toho tu je?", rozkolébal se nakonec Ljutov.
"Asi ne všechno. Jestli to vylítalo z reaktoru, tak na všechny strany. Ale nevypadá to, že by to bylo všechno venku. Z domova jsem v sedm ráno viděl oheň a dým z podlahy centrálního sálu..."

Vrátili jsme k řídícímu pultu. Taky zde to zdravě páchlo radiací. Pohlédl jsem na řídící panel svého rodného 4. bloku. Jako bych ho viděl poprvé. Všechno mrtvé. Ručičky ukazovaly buď nulu nebo šly za roh. Mlčel počítač DREG systému Skála jinak neustále produkující výpisy parametrů reaktoru. Všechny grafy a zápisy teprve čekaly na svůj čas. Zaznamenaly křivky parametrů technologického procesu a čísla - němé svědky o proběhlé havárii. Zakrátko si pro ně přijdou a pošlou je do Moskvy. Stejně jako všechna hlášení z řídícího pultu a vůbec ze všech pultů. Zabalí to do obálky, orazítkují a nazdar... Jen 211 kruhových ukazatelů polohy řídících tyčí vystupuje z šedi mrtvého pultu nouzovým podsvícením stupnic. Střelky se zastavily na hodnotě 2,5 metru, do hloubky 4,5 metru nedošly.

Opustil jsem řídící sál a běžel po schodišti nahoru na značku 27 vystřídat Akimova v místnosti 712. Cestou jsem potkal Tolju Sitnikova. Vypadal špatně, kůži měl od radiace opálenou do hněda a zvracel. Překonavše slabost a zvracení řekl:
"Všechno jsem viděl ... Podle příkazu Fomina a Brjuchanova ... Oni věří, že je reaktor celý ... Byl jsem v centrálním sále, na střeše bloku B. Je tam hodně grafitu a paliva. Nahlédl jsem do reaktoru. Podle mě je rozerván a hoří plamenem. Nechce se mi tomu věřit..."

Jeho "podle mě" vzbuzovalo trýznivý pocit. I on, fyzik, nechtěl do poslední chvíle věřit hrůze, kterou na vlastní oči uviděl. Tohle bylo "to", čeho se po celou dobu rozvoje jaderné energetiky všichno nejvíc obávali. Celou dobu to skrávali. A teď se "to" stalo.

Sitnikov pokračoval dolů a já vyběhl nahoru. Práh dveří místnosti 712 byl vysoký asi 350 mm. Celá místnost byla do této úrovně zalita vodou, ve které plavaly kousky paliva. Z místnosti vyšli Akimov s Toptunovem. Celí oteklí, tváře a ruce opálené od radiace do hněda (v nemocnici se ukázalo, že byli opálení i pod oblečením, které radiaci nevadilo). Rozpuchlé rty a jazyky, s obtížemi mluvili.

"Já to nechápu", dostal ze sebe Akimov, "všechno jsme dělali správně ... Proč to? Jo, je to bída, Víťo ... My už to dojdem ... Otevřeli jsme, zdá se, všechny ventily pro trase ... Prověř třetí na každé straně ..."

Spustili se dolů a já vešel do místnosti č. 712 veliké asi osm metrů čtverečních, ve které se nacházelo tlusté potrubí, které se rozdělovalo na dva "rukávy" nebo "nitky", jak se jim říkalo, každá o průměru 200 milimetrů. Na každé nitce byly 3 ventily. Ty Toptunov s Akimovem otevřeli, aby, jak se domnívali, mohla do reaktoru proudit voda od napájecího čerpadla. Ve skutečnosti však do reaktoru nedotekla ani kapka, všechna voda končila v suterénu, odkud zaplavovala kabelové chodby a roznášela radiaci po elektrárně ...

Kupodivu, většina personálu, včetně mě, považovali v ten čas přání za realitu.

"Reaktor je celý", přání každého z nás, kterému jsme nechtěli přestat věřit, očarovalo duši a mysl každého z nás tady, v Pripjati, Kievě, ano i v Moskvě, ze které přicházely jasné a přísné příkazy: "Dodávejde do reaktoru vodu!"

Tyto příkazy uspokojovaly, posilovaly sebevědomí a přidávaly sil tam, kde už podle všech biologických zákonů být dávno neměly...

Potrubí v místnosti 712 bylo polozatopené. A od této vody "svítilo" okolo tisíce rentgenu za hodinu. Všechny ventily byly odpojené, bez proudu, manipulovat se s nimi muselo ručně. A kroutit bylo na dlouho - na hodiny. Vždyť taky Akimov s Toptunovem kroutili několik hodin a nachytali své osudné dózy. Prověřil jsem, co je a co není otevřeno. Po dvou ventilech na levé i pravé straně bylo otevřeno. Ujal jsem se třetího. Byl také pootevřen. Otvíral jsem další. Strávil jsem tam okolo 20 minut a schytal 280 rad.

Potom jsem se vrátil dolů na řídící sál a vystřídal Babičeva. Se mnou tam zůstali: starší inženýři řízení bloku Gašimov a Breus, starší inženýr řízení turbín Saša Čeraňov, jeho dubler Bakajev a náčelník směny reaktorové čety Serjoža Kamyšnyj. Ten běhal sem a tam po bloku ve snaze odpojit dvě levé nádrže deaerátoru, ze kterých šla voda na poškozené napájecí čerpadlo. Nedařilo se mu. Ventily tam měly průměr 600 mm a také po výbuchu došlo k posunu deaeratorní etažérky od monolitu reaktoru o půl metru, přetrhaly se průchodky. Ovládat ventily ručně nešlo. Pokoušeli se to opravit, prodloužit, ale vysoká úroveň gama záření to nedovolila. Kamyšnyjmu pomáhali starší turbinista Kovaljev i strojník Kozlenko.

K deváté ráno bylo odstaveno pracující napájecí čerpadlo a sláva bohu, přestali zaplavovat sklepy. Došla voda v deaerátorech.

Já jsem celou dobu seděl u telefonu. Udržoval jsem spojení s Fominem a Brjuchanovem, oni zase s Moskvou. Hlásili do Moskvy: "Dodáváme do reaktoru vodu" a nazpět šel příkaz: "Nepřerušujte dodávku vody!". Ale všechna voda končila ...

Na řídícím sále byla radioaktivita do 5000 rentgenů za hodinu, v místech blíže závalu i vyšší. Avšak, nebylo čím změřit. Přesné hodnoty jsme neznali. Nahlásil jsem Fominovi, že došla voda. Zpanikařil a křičel na mne: "Musíte dodávat vodu!". A odkud ji mám asi vzít?

Fomin rychle hledal řešení. Nakonec vymyslel, poslal zástupce hlavního inženýra pro výstavbu nových bloků Leonida Konstantinoviče Vodolažka a náčelníka směny bloku Babičeva, kterého jsem vystřídal, aby zorganizovali dodávku vody z nádrží čistého kondenzátu (tři nádrže, každá o objemu 1000 metrů krychlových) a havarijními čerpadly ji dostali do reaktoru. Naštěstí se tento Fominův hazard nesetkal s úspěchem ...

Kolem druhé hodiny odpoledne jsem opustil řídící sál čtvrtého bloku. Cítil jsem se opravdu mizerně: nevolnost, zvracení, bolest a točení hlavy, omráčenost. Umyl se, převlékl a odebral se na ošetřovnu na první blok. Tam už byli lékaři a sestry ...

zdroj: http://pavrda.cz/cernobyl/smagin.html

Zpět