Svědectví likvidátora katastrofy

I.

Musím předeslat, že nemám žádné dokumenty, kterými bych mohl následující text dokázat a potvrdit. Spoléhám pouze na to, že jsou lidé, kteří v případě potřeby mohou potvrdit a dosvědčit, že bylo tak, jak píši. Takže ...

Děj se odehrává v době od dubna do července roku 1988 v pracovním táboře nedaleko obce Oranoje a pracovní 30 kilometrové zóny VČ 34003 KVO. Začnu předvoláním. Našel jsem ho ve schránce večer, když jsem přišel z práce. Stálo v něm: dostavte se následující den v 9:00 do místnosti číslo XXX. Dále vše probíhá jako v Čeplinových filmech. Jel jsem hned. (Aby bylo jasné, psal se rok 1988). Lékařská komise tam zasedala v suterénu: kurděje máte? Ne? Vyhovuje! Padoucnicí trpíte? Ne? Vyhovuje!

Otázky nejsou výplod choré fantazie, jsou skutečné a tón, kterým je lékaři pokládali, nenechával pochybnosti o absolutní formálnosti celého vyšetření. Neformální byl leda tak rozbor krve, ale ten byl normální prakticky u všech. A proto vyhovovali všichni. Z definice. Později jsem se v oddíle potkal s vojákem - kardiakem, kterého stejně povolali a drželi bez ohledu na záchvaty, dokud si neodsloužil svůj čas. Horníci z Donbassu vyprávěli, že je ani žádná zdravotní komise nevyšetřovala, prostě pro ně v noci přijela milice a odvazla je jak zajatce.

A tak, vyhovuji! Cestovní doklady do tašky a večer na nádraží. Bez jízdenky. Jdu, jak mi přikázali, k veliteli. Velitel maximálně ochotný, vlak luxusní, obsazuji v kupé spodní místo. Ráno. Kiev. Nádraží. Tady nás sbírají, nakládají na korby plátěných náklaďáků a vezou do Bílé Cerekve do nákladního skladu - převléct se do uniforem. Uniformované sázejí do Ikarusu a dlouho vezou do Ivanovkovkého okresu nedaleko obce Oranoje na sortýrovku. 20:00.

Sortýrovka, to je místo rozdělování. Volají moje příjmení a my (8 až 10 lidí) jdeme s průvodcem do tábora. Mlčíme. Všichni. Dokonáno jest. Devět večer. Tma. Na štábu svítí světlo a před ním skupinka důstojníků v VéeSÓčkách - tak se říká stejnokrojům, které jsme dostali. Jsou mezi vámi i nějací důstojníci? - ptají se nás nervózně rychle. Jsou - říkám na to (už mám na sobě také VSO, ale holínky ještě v kufru). Jsou - vrací se ke mně radostně nervozní echo. A za koho? Za Kalgina - říkám příjmení, které mám napsané v povoláváku, a vejdu na štáb a za mnou několik dalších důstojníků v VSO. Ukazuje se, že Kalgin, kterého jsem přijel vystřídat, nějakým zázrakem už zmizel a a teď ti, kteří už nachytali svoji "dózu" (objasním později), mohou odjet aniž by se museli dožadovat záměny. Vzniká krátký spor, který se nakonec vyřeší. Šťastlivec, kterému mě přidělili, mě div ne na roukou nese do důstojnického vagón mojí budoucí roty. Spát budeš tady - říká a ukazuje na postel v druhém poschodí.

Šmahem z ní všechno sundavá, div neposkakuje vítěznou radostí jako čerstvý laureát nobelovy ceny. Já tomu zatím pořádně nerozumím. To přijde později. A tak se zatím prostě a zvědavě raduji s neznámým šťastlivcem. Strach nemám. Nic znepokojujícího. Později, sedíme v pětici spolubydlících, pijeme zakázanou vodku, zakusujeme nafasovanou masovou nádivku. Pijeme na zdraví a na odjezd. Na rychlý odjezd.

II.

No, když už přišla řeč na záměny, dózy a lhůty, tak u toho začneme. Doufám, že nikomu netřeba vysvětlovat, proč se lhůta služby likvidátora měří dózou ozáření. No, na neštěstí, měl bych napřed objasnit, jak se určuje namřená dóza. Asi naivně předpokládáte, že sedávka ozáření, hovorově dóza, měří dozimetrem. Ve skutečnosti se však neměřila, určovalo ji nařízení. Vše spočívalo v tom, že podle organizátorů, každý člověk přizvaný na likvidaci následků havárie ČAES (jaderná elektrárna Černobyl) měl odsloužit definovanou lhůtu (konkrétně, odsloužit určitou dobu a ne odpracovat určitou práci) a získat za tuto dobu ne více, než definované množství ozáření, rozpočítané na tu dobu. V 86. roce to bylo 25 BER, v 87. 10 BER, v době mého příjezdu to bylo "už jen" 5 BER. A nikdo za žádných okolností nesměl tento limit překročit. S dózou je to tedy jasné. No a jaký byl tedy ten definovaný vztah mezi ozářením a dobou působení? Pokud jste byli sovětskými lidmi, tak to asi lehce uhádnete.

Samozřejmě, rozdělíte limit na požadovaný počet dnů a každý den píšete nejvýše získané číslo, v žádném případě nazapisovat vyšší. A ani jsme nepsali! Zejména proto jsem slovo dóza dal do uvozovek, stejně tak jako budu dávat v dalším povídání. Jo, dávali nám sice dozimetry, které měli měřit dózu, kterou nachytáme. Ale neměřily. Fungovalo to následovně: s každým vjezdem do zóny jsme si s sebou brali dozimetr typu DP-5 (tady soudruh myslí vojenský přístroj dozimetrické rozvědky s individuálním dozimetrem, pozn. G.Panov), který neměl stupnici a nedalo se z něj nic odečíst. Večer pak všichni, co byli ten den v zóně, měli dojít na štáb k sekretářovi a předložit svůj dozimetr k odečtu na speciálním přístoji. Sejmuté hodnoty měly být zapsány do registrační knihy. Ve skutečnosti po vás ukázat dozimetr nikdo nechtěl. Všichni věděli, že za vjezd do definované části zóny se zapíše tolik a tolik a nikdo dozimetr ke kontrole předkládat nebude. A tak jsem po dvou týdnech od příjezdu přestal dozimetr na kontrolu dávat. Dózu mi pokračovali psát pravidelně. Stejně jako ostatním.

Aby toho nebylo málo, denní dózu jsme mohli nečekaně omezit, jak se stalo za dva týdny po mém příjezdu. Znamenalo to, že zítra se na tom samém místě bude psát třeba třikrát méně než včera i když se tam vůbec nic nezměnilo. A to hrozilo buď prodloužením služby nebo častějšími výjezdy do zóny (o tom ještě později).

Zajisté teď chápete, proč nejčastější otázkou při setkání se dvou likvidátorů různých částí bylo: kolik nachytal, t.j. kdy na svobodu. A psali různě v různých částech zóny a včechny roty, konečně, usilovaly o to obsadit plošinu, kde se psalo více, protože skutečné rozdíly neznal nikdo z nás, ale odjet co nejdříve chtěl každý. Nebudu psát o radiologické kontrole. Napíšu jen, že u mě a dvou dalších kolegů ukazovaly dozimetry, které byly celou dobu vedle sebe, každý něco jiného. Bez komentáře ...

III.

Mohli byste namítnout, že to co tu předklám tak trochu postrádá logiku. Přeci - odbyl sis svůj čas, nachytal dózu, tak mazej domů. No, tak takhle to nebylo. Nebylo to jen moje rozhodnutí, ale také národ, který mne tu potřeboval. A já vám ukážu, jak to v životě chodí.

Batalon - to je vojenská jednotka definované velikosti. A jelikož organizací práce byla pověřena armáda, tak množství lidí přizvaných na likvidaci havárie, se určovalo ne podle množství práce, ale úplností jednotky. A to znamená, že když je práce pro dva, ale jsou tři ... Chápete? Správně! Potom na práce v zóně nejezdili všichni. A v den, kdy jsi nebyl v zóně se psal "fón", to je dávka ozáření v normálních podmínkách, to je prakticky nic. Na fónu se mohla prakticky nabírat dóza do konce života, přesněji po celých šest měsíců nasazení. Z toho vyplývaly dvě věci:
a) je třeba se pravdivě nebo nepravdivě dostat na práce, za které se píše víc
b) fón rovná se trest, jaký svět ještě neviděl. Nespěchejte, vše teď objasním. Žádný spěch. Začnu z bodu b). Víte, že ačkoliv doba služby likvidátora, v podstatě, nepřekračovala 3 - 3,5 měsíce, povolávák se vydával na půl roku? A v tom byl i zakopaný pes. Tím vyhrožovali a umlčovali různé pokusy o vzepření a neposlušnost. Žili jsme v podmínkách, které měly do komfortu daleko. Důstojníci byli ubytovaní ve vagónech po čtyřech, vojáci spali nahuštěni ve vojenských stanech. Tábor ležel v lese blízko močálu. V létě otravovali komáři, jaro s podzimem sychravé a v zimě chladno. Draci (kamna na lehký topný olej) v každém mraze hřály stejně. Kromě toho musím připomenout, že vojákům i důstojníkům pozvaným na likvidaci bylo od 30 do 45 let - už nebyli malí kluci. Jak udržet na uzdě veliké množství lidí, samým systémem organizace likvidačních prací (o čem níže) odsouzených na zahálku a nečinnost? Je třeba je trestat! A jak? Nepouštět do zóny! Psát fón.A na fónu zabít den v táboře například oblečen v idiotském hábitu sbíráním drnů a obkládánímcest. Kromě toho nás nikam jinam nepouštěli, jak zajatce. Poblíž byla ves Oranoje, městečko Ivankov, no ani tam jsem ani jednou nebyl. Na zábavu nemysleli. Za měsíc byli lidi, zbavení domova, práce, svobody, utrápení nucenou nečinností ochotni jet kamkoliv jen aby odsud vypadli. Teď chápete, co znamenal zákaz jezdění do zóny? Zkuste jen tak někomu říci, že jsme se až bezdůvodně rvali o to nachytat pod kůži co nejvíc rentgenů. Asi si nebude myslet, že jste normální. A tak to tady bylo! Je to čistá pravda.

Teď k bodu a). Náš batalon se nazýval servisním. Měli jsme opravovat techniku, která obsluhovala zónu: automobily, buldozery, vojensko - inženýrskou techniku atd. Měli jsme, ale ... O tom potom. Ano, takže, batalon měl několik pojízdných dílen, ve kterých byla stanoviště se soustruhem, vrtačkou, bruskou ... Tam řemeslníci směle vyráběli knoflíky, které pak našroubovali do brašny od dozimetru. Dělali je z opotřebovaných záklopek automotorů. Nevadilo, že některé z nich lehce vyzařovaly, zato to byla elegantní černobylská valuta. Vyměňovali jsme si je všichni v celé zóně a po celou dobou po nich byla stabilní poptávka. S touto valutou se člověk mohl dostat k rotnému, zajistit si výjezd do zóny, vyměnit holínky za boty, dostat nové VSO, a ještě něco málo ... (Že se tak děje jsem na vlastní oči nikdy neviděl. Jen připouštím, že takové případy byly). Pravda, potom tyto knoflíky odjížděly do civilu, no komu do toho co bylo, jestli strejdové s velkými hvězdami na mundůrech mají knoflíky takové či makové.

Byl ještě jeden (oficiální) způsob, jak si lhůtu zkrátit - komandýrovka. Na komandýrovku jste se dostali jako poslušný pracovník, který dostal za úkol někam vyjet.Komadýrovky byly do zóny mezi jiné skupiny. Například přibaltští, ke kterým poslali nás. Poctivě jsme proflákali týden, dva - žádná práce, žádné úbory, žádné stavby (konstrukce) a vrátili se zpět. Smysl komandýrovky spočíval v tom, že v cizí části do nás nikomu nic nebylo a sešit registrace dózy nevedl žádný sekretář, ale my sami. Psali jsme si pochopitelně se zdravým smyslem a ne podle instrukcí. Pravda, potom místní autority dali pod zápisy razítko a podpisy, ale vůbec se nestarali, co podepisují, navíc v těch částech neexistovalo něco jako fón. O tom, že naši komandýrovku nikdo nepotřeboval věděli prakticky všichni, kdo nás na ni posílali. Také věděli, že si tam zapisujeme, jak chceme. No, ale nechtěli nás tu držet půl roku za každou cenu. ... A já za své hrdinské flákání dostal písemné uznání - můžu vám ho ukázat, jestli budete chtít.

Už po naší komandýrovce se našel jeden umělec, který si za dva týdny napsal BERy na odjezd, ale k měl odslouženy okolo dvou měsíců. Byl z toho strašný skandál. Slíbili ho propustit na dobré slovo. Nakonec to skončilo tak, že ho nikdo nechtěl vystřídat, ale papír byl oficiální s razítkem a celá věc páchla prokuraturou. Takže ho nakonec propustili. Od té doby komandýrovky zatrhli k velké žalosti všech ostatních nevolníků.

IV.

Teď o práci. V podstatě, to mělo být to nejdůležitější, proč nás sem sehnali. Takže, hlavním zadáním většiny likvidátorů byla zahálka: zahálka otevřená, organizovaná, stmelovací, dovádějící lidi do idiotských činností jako je výroba knoflíků. Ne, nakonec, auta do zóny vyjižděla pravidelně (kromě víkendů a svátků), ale organizací prací v zóně se nezaobíral prakticky nikdo. Ve skutečnosti jsem ani jednou neslyšel, že by se kdy kdo z batalonu vůbec zmínil o práci. Jak už jsem psal výše, byli jsme servisní oddíl přizvaný opravovat techniku pracující v zóně. No, začnu s tím, že ani já ani nikdo z mých kolegů neměl sebemenší vztah k automechanice. Aby toho nebylo málo, v jeden překrásný moment se ukázalo, že není dostatek ani profesionálních šoférů, když auto, ve kterém jsme jeli, řídil voják, který právě skončil autoškolu a do té doby nic, kromě záporožce, neřídil. Auta, ve kterých jsme jezdili do zóny i po zóně (byla to různá auta) byla nakonec opotřebovaná se smrtelně sjetými koly. Ale ani pneumatiky, ani jiné náhradní díly ve skladech nebyly. Už to hovoří pro kvalitní opravu cizí techniky. Ne, vzpomínám si, jeden čas bylo několik lidí, kteří se o opravování zajímali: odmontovávali díly z jednich aut a dávali je na druhá. Jeden voják za to dostal dokonce vyznamenání. Strašně se líbilo generálovi, jak usilovně ležel pod autem a práci, kterou by normálně udělal za pět minut, za tři hodiny udělal. O potřebných nástrojích ani přípravcích přemýšlet nikoho ani nenapadlo.

K věci, o profesní sestavě: já byl technolog - metalurg, se mnou v domku byli horník a hutník, moji přátelé byli konstruktér a právník. A docela nedávno jsem narazil na malíře, přizvaného také tam v roce 87. I on si odflákal své tři měsíce, jako my v 88. Má problémy s nohama, špatně chodí a také sbírá dokumenty na invaliditu.

Za to, že práce nebyla tím hlavním při přebývání v zóně, hovoří, jak se mi zdá, ještě jeden fakt. Celý náš pracovní den nebyl nijak zvlášť dlouhý. Žádná přísnost, vždyť jsme byli v zóně zvýšené radiace. Okolo dvou hodin jsme obyčejně měli volno a poté, co zrušili obědy v zóně, i dříve. No, nikoho, třeba, nenapadlo, když byly dlouhé letní dny, zorganizovat druhou směnu, aby se práce zrychlily. Takže o jakých mimořádných pracech je řeč?

No, to já jen tak. Zpět k věci.

Výjezdy do zóny vypadaly asi takto: nejprve jsme přijeli na hranici 30 kilometrové zóny k vesnici Diťjatky, kde byl bod sanitárního ošetření - PUSO-1. Tady se vojáci převlékali do špinavých VSO a holínek (u důstojníků se převlékání nepředpokládalo, ani holínky si neměnili, i když hlína byla stejná pod všema), v opačném směru se umývali a převlékali do čistého. Potom se jelo na PUSO-2, kde se měnila čistá auta za špinavá a odtud se jelo přímo na pracovní místo.

Přijeli jsme. V 80 případech ze 100 práce nebyla. Když práce byla, tak zas chybělo něco potřebného a stejně se nedalo nic moc udělat. Courali jsme sem - tam okolo opravárenských boxů až do oběda. (Naše plošina stála několik kilometrů od 4. bloku, pár kroků od slavné borovice - obelisku). Obědvali jsme přímo v zóně, přímo pod komínem. Často v době oběda docházelo k exhalacím, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost. Rozdávala se bavlna, nad komínem vyšlehoval červeno bílý oblak, a všichni žili jako dříve. Obědvali jsme na ABK, v ohromném sále, kam napakovali všechny části, pracující ten den v zóně. Před ABK byl všude na zemi nasypán písek. Před dveřmi mělká nádrž s manganovou vodou na mytí holínek. V obědové hale byla spousta pylu a radioaktivního prachu, povídání, hluk ... V každé části vařil každý kuchař, svůj oběd ... Hrůza!

Jindy (už jsem měl odslouženou polovinu) nás při obědě přepadla jakási zdravotnická komise. No, zuřil major - medik okolo důvodu obědů pod komínem, radioaktivního prachu a jiných nádher strašně. Od té doby jsme jezdili na obědy domů na batalon. Tak to bylo v červnu 88! A do té doby jsme po obědě jezdili rychle na plošinu a (dokonce i když práce nebyla) vyčkávali určeného času, kdy jsme mohli odjet do Leleva, kde nás čekala kolona. Pohybovat se po zóně mimo kolonu bylo zakázáno. Tak, je to armáda nebo není? Tam se tak hodinu čekalo, než se sjeli všichni ze všech plošin. Nakonec všichni vyrazili, teď opačným směrem na PUSO-2, PUSO-1 do tábora. Tak to bylo pro ty, co jeli ten den do zóny. Ti, kdo zůstali, to byl taky idiotismus, udusávali nové plošiny pro stroje, zařízení nového základnového záboru nebo prostě nedělali nic. Zato pravidelně vyráběli bojové lístky - nevyhnutelná práce důstojníků, určená věrně zachycovat významné zásluhy osobních staveb.

V.

Jo, abych nezapomněl, byli ještě lidi, které na práci v zóně psali (rozpisy se dělaly každý den), ale kteří se v ten den v zóně neukázali. Například: kuchař, ošetřovatel. To sice byli také vojáci, ale v zóně nepracovali. Takže kvůli tomu nesloužili půl roku. No, a normálně je dál psali do rozpisů a nikomu to divné nepřišlo. Dnes jsou také likvidátoři. I když, jestli čestně, vždyť oni skutečně pracovali a ne jako my, promiňte, se poflakovali jak hrušky. Kromě nich se ještě na rozpis dostávali kádroví důstojníci. Ne každý z nich mohl nebo chtěl jezdit do zóny každodenně, ale za každý výjezd se přiznávala dodatečná prémie. A proč o ně přicházet! Zato teď ze všech sil hledají falešné likvidátory. Marně hledáte, pánové, marně. Každý, kdo potřeboval, všechno ... . Nepřetrhněte se!

VI.

Výměna. Kdybyste věděli, jak sladké a jak vyčerpávající je tohle slovo. To se vám pouze zdá, že tady ani žádné problémy být nemohly. Byly dokonce i u vojáků, kteří se měnili skupina za skupinu, kus za kus. Mohli jste se buď provinit nebo jenom nezalíbit rotnému a hned vám výměnu o kousek (zpravidla 2 až 3 týdny) pozdrželi. Přece, na práce v zóně vás psali tak, aby vás tu mohli držet ještě měsíc až dva navíc. Proč? Kvůli zachování počtu. Už si nepamatujete?

S důstojníky to bylo ještě složitější. Jak jste pomalu nabírali poslední BERy, posílala se na váš útvar žádost o náhradu a vyměnit vás mohl jenom personální výměnář. Proč se tak radoval ten, co jsem ho vystřídal já? Jak mu to vyšlo. Ani nemusel čekat na náhradu. A náhradníky kradli! Už na sortýrovce. Kdo byl šikovný a komu se zadařilo, odvedl si náhradníka a vzpomínáte si, jak to bylo se mnou. A okradený - chudák, není co závidět. Do zóny ho nepouštěli. Odjet nemohl. Flákal se celé dny po táboře. Proflákal jsem takhle dva týdny čekáním, přes den jsem chodil hlídat na vrátnici tábora. Trestnice jim za to! No, ale dva týdny nejsou doba. Při mě jeden praporčík chodil sakrovat a štěkat na štáb a vyhrožoval, že uteče do Kieva. Půl druhého měsíce mu nešla záměna a on už steskem málem vyletěl z kůže. Pravda, při pochodu do sektoru ho pak pustili. Ale půl druhého měsíce se smažil na fónu. Fakt systém ...

Ještě k věci, když se mluvilo o fónu, byl to také jen relativní pojem. Například, jelikož se důstojníci nepřevlékali ani nepřezouvali, přiváželi radioaktivní prach do tábora. Pravidelně prozařovali přikrývky ve vagónech, holínky, pilotky ... V domkách i stanech byly na černo ze zóny vyvezené televizory. Chodníky od důstojnických vagónů na štáb byly vyložené železobetonovými panely a uchycené skobami, které lehce svítily, no ale až na to, že jsme po nich prošli stokrát za den, se nic nedělo. Hlavně, že se psal fón.

VII.

Nutno zmínit ještě jednu věc, o které mnozí ví, ale stydlivě mlčí. Na místě s námi na likvidaci následků posílali i stálé důstojníky, kteří si své odsloužili v Afgánistánu a zůstali na živu. Chtěl bych se podívat do očí tomu, který tohle vymyslel. To se mi asi nepovede. Věřím tomu, že je ještě u moci. Na zodpovědném místě. A píše memoáry o svých slavných činech.

VIII.

Tak, zdá se, že je to vše. Zůstalo říci vám o odjezdu. Napřed si vzpomeňte, jak nás sem vezli. Vzpomínáte? No, dobře. A teď to bude pozpátku.

Konečně. Všechno. Svobodný! Vydali mi dokumenty na cestu. Už mě tu nikdo nepotřebuje. Vyšel jsem za vrata tábora a uvědomil si, že vrátit se odsud domů nebude až tak snadné. Zpáteční cesta vedla opět přes Bílou Cerekev, kde jsem musel odevzdat uniformu. Rozdělit ji na části a hlavně nikoho ničím neobtěžovat. No ale, žádných "nejde" nebylo.

V Kyjeve to bylo ostré. Lístky jsme neměli a ani se na ně nemyslelo. Černobylci z různých částí (sibiřští, moskevští, přibaltští ...) vlna za vlnou naléhala na správce odjezdu a vzduch byl nasycen nejlepší náladou. Žádné sedění, žádné ležení! Nakonec, skoro už v noci na našem směru se objevila ambiciózní úderná skupina, která se ke správci prodrala se zvířecí agresí předložila ultimátum. Správce někam zmizel na půl hodiny a když se vrátil, řekl, že se k dalšímu vlaku připojí ještě větší vagón, do kterého pak posadí maximální množství lidí. A tak i bylo. Naskládali maximální množství. Prostě jsme seděli jeden na druhém. Dokonce, na třetí půlce jsme se mačkali po dvou. No ale, Bože můj, jaké to bylo štěstí. Jeli jsme! Domů!

IX.

Tím by se mohla za vším udělat tečka, ale pro mnohé a mnohé předchozí to byl teprve začátek. Takže o tom ještě pár slov.

Ani nebylo divné, když ti, co tam byli začínali stonat. Vás to překvapí? Asi ne. A činitelům ministerstva zdravotnictví a ostatním činitelům to také divné nepřipadá. Jak si jinak vysvětlit, že v roce 1992 zrušili I. kategorii dávek přiznanou těm, co onemocněli následkem ozáření? O čem je rozhodnutí speciální komise, no nestal jsem se ještě invalidou? Jak vysvětlit, že mnozí likvidátoři v invalidním důchodu dostávají penzi obyčejnou a ne jako invalidi Černobylu? Proč je jim upírána souvislost onemocnění s přebýváním v zóně zvýšené radiace? Získat takové prohlášení není v naší medicínské byrokracii až tak lehké.

Jak jinak vysvětlil celkově vše, co přinášejí zákony, které určují vše drze a které se dokonce v takovém nestydatém pohledu vše rovnou neplní?

Aby toho nebylo málo, na vlastní uši jsem slyšel, jak člověk z ministerstva zdravotnictví s plnou vážností dokazoval, že mnozí z nemocných likvidátorů jsou prostí simulanti a všechny své nynější nemoci připisují pobytu v zóně. No, neřekl ani slovo o tom, co ukázala japonská statistika, že doba latence pro nekritické dávky ozáření je 3 - 4 roky.

Asi víte, že každý, komu se něco přihodí, používá práva presumpce neviny. Nemocnému, jehož nemoc nevyhovuje současné diagnostice, je takové právo odpíráno. Prostě vás označí za simulanta, který chce urvat důchod za každou cenu. A důchody jsou přímo postaveny v přímé závislosti od typu nemoci. Minulý rok jsem se potkal s doktorem, který jezdil v zóně se sanitkou v 86. roce. Dnes náhle ztrácí vědomí a omdlývá. Chci, abyste slyšeli, kolik času, nervů a zdraví (kterého už moc nebylo) ho stálo, aby dostal invaliditu. Jak sám řekl, dostal ji jen náhodou. Doktorka, která ho léčila měla zrovna pohotovost, když ji zavolali, aby se na něj přišla podívat, když večer upadl na chodbě. Jinak by svoji nemoc nikdy nedokázal. Pravda, souvislost s ozářením, mu dodnes nikdo nepotvrdil. Se všemi z toho plynoucími následky.

Ano, takže, jako se nepředpokládá, že jste nemocní až tak moc, jak o sobě říkáte a kolik chcete podle toho dostat důchod, tak se k vám chovají i v nemocnicích a na komisích. Ten doktor, co jezdil se sanitkou, přes své známé kolegy se dostal k lékařům, kteří ho potom léčili. Přesto, že to bylo speciální černobylské centrum. S těmi, co si lékařskou pomoc obstarat nepodařilo, to bylo jednodušší: léčili se tím, co bylo nebo se neléčili vůbec. O tom léčení by to bylo na dlouhé povídání, ale něco málo bych chtěl napsat. Například: rozbil se encefalograf. Opravovali ho, opravovali, ale i tak nakonec neopravili. No a nic se nedělo. Nemocní strádající nemocemi mozku se obešli i bez něj, dokonce i diagnózy jim napsali.

Začali píchat léky. Za nějaký čas došly. Začali píchat druhé, došly také. Tak to zkusili s třetími. S tabletkami to dopadlo stejně. Může se zdát z pohledu medicíny, že se nic neděje, ale z pohledu nemocného ...

A jednoho mého známého na VTEKu se zeptali, čím je, a když uslyšeli, že je ředitel školy, řekli mu, že jako ředitel školy se s takovým onemocněním obejde i bez invalidnosti.

Chci ještě říct, jak nás všechny považují za zloděje. Jak si jinak vysvětlil skutečnost, že v roce 1993 výkonný aparát začal totální prověrku černobylců:
- A skutečně jste byli na likvidačních pracech?
- A potvrzení z vojenské správy o tom máte?
- A potvrzení z místa, kde jste pracoval a odkud vás mobilizovali?
- Ale to je nevyhovující zpráva. Pošlete si požadavek na vojenský archiv do místa, kde jste sloužili ...
Tak probíhaly diskuse se všemi likvidátory, s nemocnými i se zdravými, dokazujíce, že razítko na vojenském lístku není padělané, že nemoc je skutečná a že oni jsou, bohužel, živí, živí, živí! A potom byly divoké fronty, ve kterých nemocní, zdraví i invalidi bez posouzení vystály dlouhé, mučednické časy, po té co, pár měsíců před tím vyvolávaly jejich příjmení ve spisech. Zeptáte se, proč byla započata celá tahle štvanice. Ano, byli mezi černobylcema simulanti, kteří ve správný čas podstrčili, našli, komu dát, a teď mají všechno v pořádku: invaliditu i spojení s ozářením, penzi i zdraví. Ale to jsou výjimky, kvůli kterým, ach Bože, nestálo za to vysmívání se a ponižování tisíců čestných lidí. Ano, jsou tací, které potvrzení nestálo ani zlámný groš. No, oni jsou i dnes (to by mi nikdo nedokázal) po grandiózní prověrce, budou i nadále, dokonce jesti takových prověrek bude milion. A proč - to jsem vám už objasnil. Zdá se mi, že jsem to už pochopil: my jim totiž překážíme - my afgánci, černobylci, penzisti.. Překážíme jim v tom být šťastný. Jestli národ brání spokojenosi svým vládnoucím, je třeba takový národ vyhubit. Chápu, že to není jednoduchý úkol a neřeší se snadno. Ale my mlčíme a posloucháme a tím jim horlivě pomáháme ke štěstí a radosti.

Třeba i najednou.