V Černobylu jsem za měsíc ztratil 20 kilo, vzpomíná sovětský fyzik
08.08.2012 20:03
Z množství hlasů, jež dnes vydávají přímá svědectví o černobylské tragédii, zní jeden obzvlášť jasně. Jaderný vědec Vasilij Nestěrenko patřil k nejužšímu okruhu těch, kteří znali i vojenská tajemství reaktoru.
Fyzik Vasilij Nestěrenko v 80. letech vedl přísně tajný výzkum mobilních atomových elektráren pro válečné účely. Když vybuchl Černobyl, všechno se změnilo. Spolu s akademikem Legasovem již v prvních dnech po havárii měřil atomové peklo svými spektrometry a snažili se zjistit, co se v reaktoru vlastně děje. Panovala totiž obava, že reaktor by mohl znovu explodovat.
Při přeletech nad havarovaným reaktorem dostal do těla obrovské dávky radiace. Celý zbytek života zasvětil nezávislému výzkumu a pomoci obětem Černobylu.
Říkal o Černobylu pravdu a tím se stal pro běloruský režim nepohodlným. Dvakrát jen o vlásek unikl atentátu. Když jsem se s ním před několika lety setkal v Minsku, byl už velmi nemocný. Oči měl vlivem velkých dávek radiace mléčně zakalené, avšak rozum a uvažování stále krystalicky čisté. Zde jsou úryvky z rozhovoru, který jsme tehdy vedli.
Můžete říci, čím jste se zabýval před Černobylem?
Pracoval jsem jako ředitel Institutu jaderné energetiky Běloruské akademie věd. Zároveň jsem byl generálním konstruktérem pojízdné vojenské atomové stanice pro výrobu energie pro mobilní atomové rakety. Stanice měla zvláštní způsob radiační ochrany, protože musela pracovat na odlehlých místech. Byli tam jen vojáci, žádní vědci. Proto tam musela být řada systémů radiační kontroly a ochrany.
Když došlo k havárii Černobylu, práce na stanici se zastavila a všechna ta zařízení byla použita na zjišťování radioaktivity z Černobylu. A to jak v Bělorusku, tak i na samotné elektrárně v Černobylu.
Kdy jste se rozhodl pomáhat obětem Černobylu?
Bylo to v těch květnových dnech, kdy reaktor ještě hořel a s akademikem Legasovem jsme hledali způsob, jak zastavit reakci. V noci na 1. května jsme létali nad Černobylem ve vrtulníku a spouštěli k reaktoru náš spektroskop.
Všichni, kdo se mnou tehdy letěli, brzy potom umřeli, protože dostali velkou dávku záření. Když jsem uviděl rozměr téhle katastrofy, pochopil jsem, že tohle je vysoce riziková technologie a svou další práci jsem zastavil. Rozhodl jsem se nadále se zabývat pouze otázkami radiační ochrany, zejména ochranou dětí.
Všichni z vašeho vrtulníku zemřeli?
Ano, všichni jsou mrtví. Také Legasov dostal vysokou dávku (akademik Legasov v roce 1988 spáchal sebevraždu a na rozloučenou zanechal dopis, v němž varuje před „dalšími Černobyly“ - pozn. red.). Já to také schytal. Když jsem odlétal do Černobylu, měl jsem 83 kilogramů. Když jsem se za měsíc vrátil, vážil jsem už jen 61. Ten návrat byl už přes nemocnici a jednotku intenzivní péče.
Bělorusko bylo Černobylem zamořeno nejvíce. Jaké to mělo důsledky?
Zkuste si představit, co se s naší zemí vlastně stalo. V Bělorusku dnes máme dva a půl milionu lidí, kteří stále žijí na zamořených územích, z toho půl milionu dětí. Za všechny ty roky až do dnešního dne stát vysídlil pouze 140 tisíc obyvatel.
Celých 23 procent území Běloruska se nachází v zóně zamoření. Potraviny z těchto území se však dostávají do celé země. Například v Minsku můžete koupit potraviny ze zóny, aniž o tom víte. Před Černobylem se 90 procent dětí rodilo zdravých, dnes se jich zdravých rodí sotva dvacet procent.
Proto jste založil Belrad (Běloruský jaderný ústav)?
Ano, prakticky hned, jak byly odtajněny informace o havárii v Černobylu. Bylo to v době, kdy vláda poprvé umožnila lidem dozvědět se pravdu. První reakcí bylo, že lidé ztratili jakoukoliv důvěru. Tehdy za mnou přišli akademik Sacharov a šachista Karpov a navrhli mi, abych založil nezávislý institut, který by podával pravdivé informace o zamoření. Nazvali jsme jej Belrad.
Před námi byl úkol založit v regionech centra, která by kontrolovala čistotu potravin. Hlavní nebezpečí Černobylu dnes totiž spočívá v tom, co lidé jedí. Od začátku bylo jasné, že tohle je problém, který budeme řešit desítky let.
Co se týče zamoření, co považujete za největší nebezpečí?
Hlavní dávku radioaktivního zamoření, kterou jsme z Černobylu dostali - skoro 95 procent - představuje cesium 137. Tento radionuklid má poločas rozpadu 30 let. To znamená, že to bude trvat ještě zhruba 300 let, než úplně zmizí. Co se týče potravin, bude pro nás nebezpečný ještě přibližně 50 až 70 let.
Dají se nějak vyčíslit hospodářské škody Černobylu?
Náš Institut ekonomiky Běloruské Akademie věd spočítal, že ztráta způsobená havárií v Černobylu v rozmezí 30 let (od 86 roku do roku 2015) se rovná 235 miliardám dolarů, což je 32 ročních rozpočtů státu vztaženo k roku 1986. Bělorusko na likvidaci následků havárie v Černobylu vydává okolo dvaceti procent svého ročního rozpočtu.
Co bychom měli udělat, aby se černobylská katastrofa neopakovala?
Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby takovéto elektrárny vůbec nepracovaly. Jsou to vysoce rizikové systémy a současná lidská povaha není morálně připravena je používat.
A když už pracují?
Musíme být připraveni na havárii. Podívejte, jen v Minsku máme 20 tisíc lidí, kteří po výbuchu Černobylu onemocněli se štítnou žlázou. Celkem 10 tisíc osob bylo operováno, z toho dva tisíce dětí. To znamená, že byli postiženi lidé ve vzdálenostech 200 a dokonce až 300 kilometrů daleko od Černobylu.
Když se vrátíte do České republiky, zeptejte se v okruhu do 100 kilometrů od vašich atomových elektráren, jestli zde dostanete jódový preparát na ochranu štítné žlázy. Vsadím se, že jej běžně nekoupíte. Když dojde k havárii, musíme vědět, co lidé jedí, čemu jsou vystaveni. Musíme být připraveni jednat okamžitě, ne čekat patnáct, dvacet let. Černobyl byl velký nechtěný experiment s lidstvem a lidstvo by se z něj mělo poučit.
———
Zpět